také zabolelo.›A od něho věru to nebylo šetrné. Na všecko zapomněl v minulých měsících!".
A jak tak uvažoval, rostlo v něm přání, aby mohl tak nyní přispěti k jejímu zachránění. Vzpomlná dnes zcela určitě, že ta touha jej jízdou k ní ovládala. Nezapomene vůbec nikdy pohnutýeh chvil té cesty i prvních hlubokých. dojmů po svém příjezdě. Jako včera kdyby se to bylo stalo, vidí vše jasně ve svych vzpomínkách.
Jde z nádraží přímo 'do školy. Stará. paní učitelová s vlasem jiz jako předené stříbro pod černým háčkovanym šáteékem a se zarudlymi napuchlymi víčky vede jej ze síně do prázdné školní svěmice a tam v bolestnych rozpacích, třesouc se před ním jako vinník, lomíc sepjatýma rukama a přemáhajíc prudké záchvaty pláče, chvějícím se hlasem začíná prosil za odpuštění, všecka zalita jakýmsi srdceryvnym studem prvniho v životě vzývání milosrdenství.
›Jenom pro ni jsme to dělali, abysme-ji udrželi,< .začínala (on nevěděl ještě ani co). »Vždyť uz jsme si nevěděli jiné rady. Jen vás pořád volala, plakala, rukama lomila, že by se kámen byl musel nad ní ustrnout; jak pak teprv my, kteří bysme zrovna krev pro ni cedili. V té největší ouzkosti tedy a taky se svolením pana strýčka - pana doktora - ne dřív! (ne dřív! opakovala s důrazem a s prstem pozdviženym) jsme ji potěšili, že jste psal, že jste
