»Zda právě tu jsem nechybil? Ne se stanoviska lidského, ale se stanoviska obezřelého psychologa? Stále jen od sebe, od vlastní duše jsem vycházel, ale moudrost by byla kázala, abych byl měl zřetel i k duši, povaze a citům jejím. Já přišel se jí vyznat z viny, ji odprosit a říci jí: ‚nejsem taký, za jakého jste mě měla, já ne sice lásku, ale úctu, vděčnost a přátelství k vám v srdci chovám;‘ avšak zdaž nebylo lépe pro ni (i pro mne, jak nyní na celou věc hledím), když všechny naděje vzhledem ke mně takřka již byla oželela a oplakala, nepřibližovati se více? Zapadnouti před ní? Umřít jí tenkráte nadobro jako člověk lásky její nehodný, než ukázat a přesvědčit ji znova, že duše má nebyla zkažena, srdce mé zlé? Nebylo to vše ode mne tenkrát přeměklost citová, která v následcích svých uvedla mě vlastně na konec do manželství s ní? Přemrštěnost moralistní následkem prudkosti reakce? — Ji rmoutila má ztráta (to nyní vím, neboť milovala mě takřka od svého dětství až po dnešní den jedinou láskou ve svém životě), a co já přišel učinit? —
Nahradit jí tu ztrátu? Podat jí ten jediný lék, který jí mohl vrátit radost života — svou lásku?
Ne! V té době, kdy již pochybovala o mně, kdy mohla již skutečné za to míti, že ztrácí muže, jenž lásky její nebyl hoden, a když již
