utápění výčitek v nových pitkách a novém hýření, nejdříve lhaný, pak navyklý výsměch všemu rozměklému cítění, panické stydlivosti a úzkostlivosti, zúmyslný až k šílenosti odboj proti všemu šosáctví a zpátečnictví ― do něhož házena v rozpěněné zbujnělosti i moralita i společenské ohledy ― zálibné pěstování tvrdosti a bezohlednosti, blaseovanost a cynismus, zprvu jen z koketerie líčený, později z jakéhos vynuceného přesvědčení okázale na odiv stavený: toť byly známky té náhle vypuklé bouře, té revoluční periody proti dosavadnímu poetickému snílkovství, pod jehož povrchem však byly tajně plynuly již dávno žhavé představy rozpalujících číší i žen, ohnivých rozkoší i sladkého umdlévání.
Trvalo po celých pět let toto divoké členství »družiny kadávrů«, toto nenasytné, umíněné protestování proti domněle »mrzáckému, idiotskému« způsobu života let minulých.
Na ženu pohlíženo jen jako na stvoření s tělem pro muže a na dřívější horoucí city k dcerušce pana řídicího jako na komickou lásku opozděného gymnasisty, hodnou nejbodavějšího ironisování.
V nevyhnutelných prázdninových stycích s ní jeveno nejprve zúmyslné vyhýbání, chlad v řeči, pak schválně napovídávání pražských allotrií a konečně i zjevné kruté vtipkování o dřívějších sentimentalitách.
