svátky a meškal tu někdy nepřetržité dva i tři měsíce.
Pamatuje dosud na ty první dojmy, kterými venkov k němu zde promlouval. Pamatuje na zelinnou a ovocnou zahradu za dvorkem domu, v němž strýc po svém předchůdci bydlil a jejž později od vdovy jeho koupil. Pamatuje na dvůr se stodolou, maštalí a kolnou a velikými dvěma ořechy před prahem k domu, na němž vidí dosud státi vysokou postavu své nevlastní tety, svolávající drůbež a sypoucí jí ze zástěry zrní. Pamatuje celé rozdělení a zařízení domu, a zvlášť strýcův šedý ordinační pokoj s věčnou kožešinovou vůní, v němž bylo více zbraní a parohů než chirurgických nástrojů, a více vycpaných ptáků než lahví a lahviček s léky.
Byl to zvláštní člověk, ten jeho strýc, doktor Heřman, a měl na měkkého, citlivého pražského studenta ohromný vliv, jak si doktor nyní sám přiznával.
Vzpomíná si ― jakoby to sotva rok bylo ― jak jej o prvních prázdninách, jež u něho trávil, provázíval na hony i na cesty k nemocným. Vidí zcela zřetelně šedivý jeho límcový plášť s červenou podšívkou, jejž strýc brával s sebou do bryčky a s něhož odpínal za sychravého nebo deštivého počasí kratší límec, aby jej přehodil přes ramena svému
