dobrýma šmolkovýma očima, vidí i přísnou, ustaralou paní učitelovou v černém krajkovém šátku na šedých vlasech, vidí i dva štíhlé syny, studenty, druhy svého mládí, první důvěrníky rozpínavých svých snah, s nimiž sváděl dlouhé a hlučné debatty o literatuře, hudbě, politice a filosofii, plné prudce na sebe narážejících kvasivých názorů a úsudků. (Ach, jak je všechny korrigoval život!)
Z kuchyně staré školy vchází se na dvorek, za nímž je stinná velká zahrada plná nízkých rozložitých štěpů obalených ovocem. V rohu lafový altán obrostlý divokým vínem a vylepený na stropě modrým papírem se stříbrnými hvězdami.
Vše to vyvstává a žije před zrakem jeho duše v podobách a barvách z první poloviny let sedmdesátých, avšak v teskném vzpomínkovém osvětlení nynějška, oddáleného od těch dob celým dvacetiletím.
Byl quintán nebo sextán, když poprvé přijel sem z Prahy na prázdniny k nebožtíku strýci doktorovi, jenž za první ženu měl sestru jeho matky a jenž po dlouholetém živoření v ztraceném pohorském hnízdě stal se tu panským a železničním lékařem. A od těch dob, po celých ještě čtrnáct nebo patnáct let svých studií (promovoval teprve v třicátém svém roce), jezdíval sem nejen na vagace, ale často i na
