vracel se ke dnům té setby zpytuje, kde byla příčina hořkosti té vzešlé z ní úrody. Nebyl šťasten a nedal štěstí ― to byl celý výsledek jeho manželství. Kudy vinula se cesta, jež vedla k smutnému tomu konci, a kde byla ta, po níž kdyby byl kráčel, byl by býval zavítal v místa slunnějsí a šťastnější, v krajiny úrodnější a radostnější? ―
I dnes, kdy spánek míjel lože jeho ― otevřela se mu kronika jeho minulosti v místech, k nimž nejčastěji se vracel, hledaje tu cestu, jíž bral se jeho život.
Viděl v malém městysi bývalého kraje pražského starou školu na náměstí, na němž stála šedivá barokní socha sv. Floriana, ohrazená zeleným zábradlím ve stínu čtyř košatých kaštanů. Škola stará, jako sta jiných, s oprchalým nápisem Bohu a vlasti nad vchodem, od něhož v pravo lesknou se v slunci dvě okna plná květin. A za těmi okny prostranná světnice, tak útulná, tak přivětivá a teplá, s hrčícím šicím strojem u okna, za nímž sedí mladistvá dívka ― zpola dítě ještě ― dcerka učitelova. V rohu proti vchodu starý klavír, na stěnách troje nebo čtvery housle, uprostřed veliký dubový rodinný stůl, za kamny malá dvířka do kuchyně: se všemi podrobnostmi zrcadlí se mu dávný ten obraz v duši.
Předstupuje i plachý, zamlklý řídicí učitel Burian, s těma výmluvnýma, však nevýslovně
