Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/34

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla ověřena
― 17 ―


černé havrany v skrytých zákoutích své duše stál jako manžel čist před její tváří. Neublížil jí, nezapřel jí nikdy sobě, nebyl věrolomný. Pohasl sice plamen lásky k ní, ale jiný nebyl zapálen před žádným oltářem. A to bylo jeho omluvou, útěchou a silou.

»A teď je ti třeba spánku, Anežko,« dodával měkčeji po svém lékařském napomenutí, v touze, býti již odsud, býti již sám. »Je už pozdě, a sám cítím únavu,« domlouval. »Doufám, že budeš spáti dobře,« stiskl jí ruku a sklonil se opět nad ní k políbení.

Chtěla mu říci »zůstaň tu ještě!« ale neřekla. Bála se znova opakovaných rad, těch střízlivých a smutných z jeho úst. Nestrhla ho ani již k sobě, aby nebyl nucen zas ji napomínat; jen silně stiskla jeho ruku a zašeptala »dobrou noc, Karlouši!« takovým tónem plným resignace, z jejíž tíže, s jakou se prolomila, mluvilo celé moře její lásky, že znova mu prudká bolest sevřela hrdlo. Kdyby byl býval sentimentální, teď v tom okamžiku by ji byl zlíbal a promluvil slova, na něž čekala. Ale doktor nenáviděl sentimentality, doktor si ji hnusil. A poněvadž byl měkký člověk, bál se jí jako nebezpečí a utíkal před jejími záchvaty. A proto i nyní jen se na ženu ještě usmál a v tom úsměvu pokývl přátelsky vlídně hlavou a potom rychle vyrazil z ložnice, neboť v očích měl plno slz a cítil je.