Řeč jeho přešla docela v klidně důrazný, až varovný tón, jakým navykl si mluviti u lože svých pacientů.
Nemocná bez hnutí mu naslouchala nespouštějíc s něho zraků. Chtěla chytat útěchu nejen z jeho slov, ale více z jeho tváře, z jeho pohledu. Platil jí víc muž než lékař, za něhož manžel se kryl. Neměla plné víry v to, že jeden výbuch jeho lásky, jedno prudké jeho objetí by jí spíše uškodilo než polevilo. Zdálo se jí, že jedno srdečné horoucí jeho políbení by s ní sňalo víc tíže a neklidu, než jí přidalo. Arciť i kolega mužův, malovický doktor Novák, tytéž řeči vedl, tytéž rady dával, o vyvarování všeho rozčilení kázal, ale ona věřila jen s nedůvěrou. Na dně jejího srdce byly pochybnosti ― a ty shasnout, větší klid by v ní nastal ― tak se jí zdálo ― větší úleva, rychlejší krok k zlepšení, než tou přísnou, stále opakovanou radou: jen žádné rozčilení! než tím zdrželivým pokaždé couvnutím anebo nanejvýš tím střízlivým pocelem, když chtěla muže v prudkém hnutí své lásky a svých obav přitisknouti k svým prsům.
Doktor byl tou měrou psychologem, že tušil tyto její skryté city a touhy. Ale bylo mu snadněji, i čestnější se mu zdálo, u jejího lože krýti se za lékaře, než lháti horoucnost, jíž v něm nebylo. Snad by byl cítil potřebu jí lháti, kdyby v něm bylo viny. Ale až na ty
