pouze se týkající příčina vnitřního toho uspokojení. Doktor sic tu výčitku snižoval na zcela pošetilý nápad, ale hrot jl neulomil. Ten lrčel v duši. a doktor občas cítil jeho bodnutí.
»Doma bude hůř, doma bude jistě hůř,« ozývalo se to v něm jako na vzdory všemu odbývání té výčítky a všem sebeobžalobám z hloupé pověrčivosti Něco jej nutilo dívat se do lesa, spatřÍ-lí zas ten přízrak jako prve, ale at hleděl, jak hleděl, neviděl jíž nic.
Říkal si, Ze ani prve ničeho tam nebylo, ale cosi prostořekého, neumlčitelného v jeho duši mu neustupně našeptávalo: »Už je to v Nedosekách… už je to u tvého domu, jen křikni na kočlho, aby teď jel zas volnéji, neostýchej selc
»Proč se takhle mořím, proč mé to takhle pronásleduje?c tázal se doktor v duchu. »Proč se tyhle myšlenky do mne vtírají?!«
Aby jim unikl, nutil se myslit na právě vykonanou návštěvu u Tužinů a houževnaté si představoval všechny podrobnosti. Vídí dlouhé tělo nemocného, položené úhlopříčně na krátké posteli v nízké světnici, naplněné parami vařícího se thé. Tvář nemocného je zbledlá, rty zmodralé, na nízkém čele perlí se pot následkem nesnesitelného horka, jez šíří se od kamen. U stolu sedl sedlák ve vysokých zablácených botách zdánlivě tupě, bez dojetí. Oholená jeho tvář je rudá horkem a ovlhlá potem. Selka
