kosmatých větví vykouknou důlky oční a začerná se nosní trojhranný otvor duchovilé v před se šinoucí umrlol hlavy. A jak ten přlšemy zjev se protahuje houští kmenů, tiše zašelestí ten vetchý jeho cár o jehličí, hnát o vělev zavadí i zaklepne, i břit kosy řezavě do kůry vjede, ta naříznuta spadne, zachrastí, větvíčka zapraská, ulomí se, a po spadalém vlhkém jehličí zní lesem tlumené, jedva slyšitelné kročeje obrovských holych chodidel.
Všecky tyto zvuky jímal doklorův sluch a zvyšoval jeho představu. Přivřenyma očima hleděl v pravo do lesa, kde příšerný ten zjev viděl pomalu se soukat Šerem. Tu se zlrácel, jakoby se rozplynul, tu znova vynořila se jeho Část, spojila s druhou, vzrostla, a doktor doplnil si ji v celek. Směrem k Nedosekům táhl se ten přízrak, a doktor si představil vjednom okamžiku, jak z lesa vystoupí, přenese se přes zkalenou řeku jako chumel mlhy, vytyčí se pak nad jeho domem, zapllží se kolem oken a studeným zavanutím vtáhne se do ložnice jeho ženy.;. a až se on vrátí domů, bude dílo dokonáno.
›Toť tedy pudla jádro - tahle myšlénka!« ălehlo mu však hned v zápětí hlavou. ›Nesu v tajném koutě duše ten plamínek, z něhož tenhle kouř se vine a čpí …a uškllbl se jakoby sám sobě. Ale ihned .zas odmítl tuto sebeobžalobu, ujistiv si, Ze za téhle jízdy nezavadil
