stran, a pocit osamocenosli a sklícenosti, zaplašený namanulými myšlenkami, zase znenáhla ovládl duši. Jak hleděl v pravo a v levo na řady rovných kmenů vysokých borovic, jejichž temné třásňovité vrcholky měly cosi přišel-ného do sebe, zdálo se mu, že všechny postouply V s obou stran nějak ku předu, k cestě blíž, a tím i k němu, jakoby jej nepozorovaně obstoupití chtěly. Sáhl si na tepnu, nemá~li borečku, ale tep byl toliko sesílen, ne však zrychlen.
»Nervové podráždění z pošetilých myšlenek anebo naopak,« konejšíl se, ale neukonejšil. Potlačovaná bázeñ z něčeho nepředvídáného v nitru zůstala.
»Snad je doma hůř,« přepadla jej myšlénka, hned ji však zaháněl, vytýkaje si pověrčivost. Ale při tom hleděl napjatě v pravo i v levo, stále na ty rovné kmeny borovic v v popředí a do té houstnoucí, tajemné tmy za nimi, v níž jakoby se cosi dělo, vznášelo, a najednou vzpomněl si na spatřený kdesi obraz Grottgerův - bělavý přízrak kostlivce s kosou, kráčejícího duchovitě tmavým hvozdem, a ihned přenesl ve své představě obrovitý ten zjev, až k vrcholům stromů dosahující, do tajemných temnot toho lesa, jímž jel. Představa jej tam kladla, a oko jej postřelíovalo. Ne určitě, jen mlhovitě - ne v celku, jen kusovitě, tu šedavý, vlající, promykající se cár, jenž rameny zachycen po holém předloktí splývá, za třásněmi
