chystal na cestu. Oblečen jiz", šel oznámit Bětě, ze-odjíždí' a kam. ~Nemocná*'dřímala a doktor byl tomu rád. Sllbil, že tu do půl šesté na jisto bude zpět a přijede-li doktor Novák, má ho Beta poprosit, abył laskavě počkal. Než sedl do vozu, přicházela již Cilka z pošty. Nakázal jl pilný pozor na Tonouše.
Onhradice ležely na druhém břehu řeky za lesem. Museli jeti přes náves a zabočlti pak v pravo kolem pily do krátké uliçky vedoucí k dřevěnému mostu, před nímž 'stála pískovcové socha sv. Jana Nepomuckého. Z nízkých; špinavých, od západu plujících mračen drobounce proti nim mrholilo. Řeka dostupovala skoro jiz výše břehů, s nichž ' vymízela jiz všecka běl sněhu. Kaluža „stály v dolících žlutavých luk, špinavé ~struzky tekly v příkopech a kolejích cest, ze vzdálené hradby lesů vanulor chladné vlhko. Stromy u cesty a -v zahrádkách před i za staveními stály holé s ovlhlou lesknoucí se korou. Z uzavřených dvorků jen tu tam ozval se~pes, pronikl pláč dítěte, ale živé duše nebylo k spatření.
Čím více se blízili lesu, tím více doléhal na doktora stesk toho deštivého zimního podvečera, té'opušténosti plačící přírody od lidí. Jakési nepřátelství mezi ní a člověkem zdálo se spočívati ve vzduchu.
