Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/162

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka nebyla zkontrolována
— 145 —


I několikráte uvažovaná konečná forma pro ně a jich postup vybavovalý se z pamětia budíly mimovolně nové stylisace a kombinace. A tak, aniž to pozoroval neb si jen uvědomil, mysl jeho znenáhla všecka upoutávala se k tomuto přemítání. Jiné končiný duše zvolna se osvětlilý, zatím co na dřívější skláněl se soumrak a umlkl na ních bzukot včel i stišil se tlukot černých křídel…

Síle rychle se ženoucích nových myšlenek neodolalo dlouho ani těžkopádné kolo jeho odhodlání. Byla to vířivá tíseň, která vynucovala si odliv. »Konečně nedopíšeš-li, bude aspoň část práce vykonána,« naléhalý známé pobídky v posledním útoku, jemuž doktor na konec podlehl.

Netrpělivě předeslal úvodem dávno již uváženou a sformovanou omluvu, naznačil, jak upoutává jej povolání, konečně téz o nemoci ženině se zmínil a jaký konec z ní nepochybně výplýne, načež ihned přistoupil k vlastnímu jádru svého listu:

»Píšeš mi o příspěvek do nedělní přílohy. Příteli milý! Když jsem přečetl poprvé Bratrý Karamazovy, hned tenkrát jsem si řekl: ‚Nenapíšeš jíž ani řádky.‘ Později zpronevěřil jsem se sic ještě několikrát tomu úmyslu, ale byly to už jen takové konvulse podťaté síly. Věděl jsem již, že to nic neznamená a že bych i napříště ulpěl nejvýše na všední prostřednosti, a