on vydržel její pohled i svůj laskavy, úsměv až do konce. Teprv pak stiskla mu prudce ruku, a jako na znamení, že se podvołuje v důvěře _ jeho přání, zvolna přivítala oči „a poodvrátila svou tvář ke zdi…
Doktor zticha odcházel po špičkách, jakoby tím tlumeným zvukem svého kroku chtěl připraviti náladu pro doporučované zdřímnutí.
XII.
Do svého pokoje vešel v podobném znepokojení jako ráno. Tytéž myšlénky, tytéž vyčitky opět se zarojily jako v úlu, na nějž bylo zaklepáno. Byly to včely, které nevylétaly, nýbrž ssály potravuýz jeho duše. Hledal prostředky je ztišit, odehnat je z osvětlených lučin svého svědomí.
Sedl k psacímu stolku a jal se do svého kalendáře zapisovat dnešní návštěvy a léky. Pak zabral se do novin, ale ani ty nedovedly zaujmout jeho pozornost. Stále zněl mu v duši bzukot těch včel, i křídla černých ptáků tloukla nepokojně o její břehy.
Odloživ noviny sáhl po svém zápisníku, jemuž po zachovaném zvyku bývalého literáta svěřoval někdy svá pozorování, úryvky svych zpovědí, vysledky svého přemítání. Oko jeho
