svými slabými prsty, a byl v tom tichém tisknutí zřetelný projev i jejího dojetí, jejích díkův i celé její lásky. k tomu, jenž tou svou vroucí řečí vlil konejsivý lék v její trpící duši.
Teprve hodnou chvíli po tom, co domluvil a co tak oba setrvávali v němém pohnutí, zašeptla nemocná jako v ozáření laskavě naděje;
»Jak by to bylo krásné, kdybych zůstala živu - treba uz ani ne docela zdráva, ale přece jen ziva s tebou a u tebe!« Polopřivřené oči její hledély při tom vzhůru ke stropu, jakoby zachvcovalv kmitnuvší se vidinu toho štěstí.
Doktorovi ta slova i ten bloudivý pohled sláhly srdce. Chtel již říci: »Vždyť ty se uzdravíš a zůstaneš živa,« ale cosi jako povéra se v něm ozvalo, kdyby to v té chvíli vyslovil i on, že by skutecne mohl nastati ještě obrat, i pronesl ovládnut tou myšlenkou:
»Nač stále myslit na nejhorší? Vždyť tvá nemoc probíhá zcela pravidelně. Nesmíš pozbýt důvěry.«
Ale sotva to dořekl, zdálo se mu to tak chladné, tak přímo nelítostné. Pohlédl na nemocnou. V jejích očích, teď naň obráceuých, stály slzy. Zalit náhlou lítostí, Sklonil se k ní a líbal ji na ty oči, a jakoby chtěl napravovat ta dřívější střízlivá slova, opakoval při těch polibcích několikrát:
