Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/154

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka nebyla zkontrolována
— 137 —


mě neznáš'ň dodával vyčítavě. »Coz jsem tak nespolehlivá povaha, aby byla oprávněna i jen nejmenší pochybnost v té věci?«

»Ne, Karlouši, ne - ale víš, tvoje srdce je někdy- takové měkké,' tak až někdy příliš jsi podajný - a toho chląpce tak máš rád — —« Umlkla nemohouc dál. Pronesla ta slova láskyplnym, chvějíčím se hlasem, a doktor pociťoval 'celou úzkost, jež se v nich- skrývala.

›Není možno zapomenntí á není' možno odpuštění,c pravil s takovou silou přesvědčivos'ti, ze nemocné. bezděky' mn stiskla ruku, jakoby až zmírnit chtěla 'prudkou silu těchto slov.

»Když už nemám moci,« mluvil dál tím přesvědčivym vřelým tónem, »vymluvit ti myšlénky na smrt (kterým konečně '- dodával hned konejšivě - všichni nemocní. a zvlášt ' nemocní Srdcem 've' své sklíčenosti podléhají), snad mizbylo v- tvé duši. tolik yíry, abys nepochybovala, kdyz ti nyní zcela prostě, beze vší. emfase a zcela upřímně pravím, že kdybys nepřemohla svou nemoc (ale já doufám, že ji přemůžeă - rychle připojil usmívaje se), já bych zůstal již sám, neženat, tak jako bych se byl vůbec nikdy neženil -"víš to dobře - nebyti tebe, -n'enalézti u tebe tolik trpělivě oddané lásky.«

Nemocná nespouătějíc s něho očí tiskla za těch slov 'a ještě když domluvil jeho ruce