Stránka:Matej Anastasia Simacek Svetla minulosti.pdf/142

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka nebyla zkontrolována
— 125 —


ústa, pak sepjala ruce a pravila hlasem třesoucim, ale v podivuhodném odhodlání: ›Ale děkuju ještě Bohu, že budu já živa. Bůh ví, kde by umřel beze mne, a jak. Žádnej by se o něj nepostaral, žádnej - a tak lą-ude mít přece matku u sebe ten nešťastnej člověk, to nešťastné moje dítě! Pak ať si mě Pánbůh taky povolá!«

Rozplakala se po těch slovech znova nad ním i nad sebou.

Doktor byl hluboce pohnut'. nEjhle, matkah ozvalo se v ném bezděky. Bylo-li slabosti v její lásce, zde se z ní vykupuje. Bohu blahořečí za dožilí největší bolesti svého stáří, jen kdyz nešťastný syn bude mít v posledních svých chvío lích láskyplué náručí.

Jat velikou úctou i vroucím soucitem přistoupil k ní a podal jí ruku.

»Viďte, že zas brzy přijdete, pane doktore?« zeptala se utírajíc slzy.

»Přijdu,« přísvědčil skoro radostně.

IX.

Od Souhradů ubíral se doktor přímo jiz domů. Když cestou ulevilo pohnutl a oslábly dojmy, jez si z poslední své visity odnášel, kmitla mu v mysli zas ona myšlenka o síle ke klidnému stáří a zas jej znepokojila. Ale ne již