nadmíru choulostiv. Z takovýéh úst i nejkrásnější i nejpřátelštější slova zdála se* mu vycházeli vždy jako znečištěna, jako poskvrněna nedbalostí vůči všem, na něž taková osoba promluví. ›Proč si ten ucitel necldí zuby?< zlobival se v něm i lékař na Havláta. ›Což nepozoçuje, že'mu z nich páchne?c - Konečně při celé té dnešní řeči Havlátově nevěděl, kam s ní míří. Chce mu poskytnout úlevy, útěchy vypravováním vlastních prožilých bolů, nebo vnukat mu již nyní myšlenku na nové manželství?
V nepříjemném .tom pocitu zrychloval za té řeči bezděky chůzi, tak že" když řídící domluvil, měli jíž 'jen několik kroků k Souhradovym.
›T0 jsem vás zaved', podivejte se,c pravil zastaviv se a ukazuje Havláloví k přízemnlmu domu o šesti oknech v průčelí' Unikln tou poznámkou ostatně též odpovědi na Havlátovu řeč, 0 niž by byl býval beztoho v rozpacích.
Iřidící stanu] a hned zalichotil, jak mu bylo příjemno, že mohl pana doktora vyprovodit. ›To nám ten kousek cesty utekl,« připomněl s úsměvem. »V těžkých éhvíllch je dobře aspoň na okamžik mysl vyprostiti z pout tíživych starostí a odvésli ji k jinému předmětu,« dodával významně a podával doktorovi přátelsky ruku.
