když se pak probral trochu ze svého hoře, důstojný pán sám prý mu začal domlouvat, aby k vůli dětem a pro pořádek v domácnosti ohlédl se jim po nové matce - a on že konečně po velikémzápasu se svým citem uposlechl jeho rady, a hle - dobře učinil a vi, že kdyby nebožka dnes vstala a viděla své děti - jak je dmhá jeho žena ke všemu dobrému vede a jak je má ráda - měla by radost z nich a schválila jeho odhodlání.
›A tak člověk po letech teprv někdy vidi,« zakončoval jemně přitlumeným, vmlouvavým hlasem, ›že za stínem, jenž se mu přes cestu života položil a jej takořka zalehl, zase přišlo trochu slunečna, a že byl vlastně jako klas, který, i když koleso Osudu jej takořka do země. vtlačilo, zase se jen po čase narovnal, i poznává, že právě klasu přišlápnutého mijí kosa smrliu
Z jistoty, s jakou tento závěr byl pronesen, bylo lze hned poznati, jak často již asi pan řídící tato přirovnání opakoval. Doktorovi celá ta jeho řeč byla nepříjemna. Pociťoval vždy lehký odpor proti nahlzivé důvěrnosti Havlátově, proti jeho ochotnému vyprovazení a svěřovánl i proti zálibné jeho hovornosti. A kromě toho ~ Havlát mel taková nohezká, neforemná ústa, mezi jejichž hledými rly bylo viděti žluté, nepěstěné, zkažené zuby - a dnes mu bylo zas z nich cítit. Doktor byl vůči tomu
