v něm hořelo a bylo pramenem jeho nynějšího klidu, jeho jasného názoru životního, jeho nabylé neranitelnosti proti útokům osudu i stínům smrti. Ten pocit aspoň doktor vkládal v jeho Spokojeny dobrosrdečný úsměv. On věřil v přesvědčení Fabiánovo, v moc jeho útěchy, i v jeho hloubku, ale sám nebyl téhož přesvědčení a nevěřil, že k němu dospěje. Jemu byla tato filosofie příliš klidná, uniklá od bolestí i radostí životních do jakéhosi bezvětří - kdežto proň ještě zmítání duše mělo dráždivost; v temperování bolestí i radostí, ve vymykání se jim viděl ochuzení pocitů a. myšlenek, jež z nich prýštějí a prýštiti mohou a jež jsou bohatstvím duše člověka. Krátce, jemu život, jeho zápasy, naděje a sklamání nebyly dosud marností Ale Fabiánovi odporovat nechtěl, naopak toužil mu v té chvíli něco říci, co by jej potěšilo, zahřálo.
Vypozoroval již dávno jistou cestu k tomu: promluvit opravdové, bez vyvýšenosti duševní, bez výběru i úpravy slov, jako rovný s rovným. Chránit se každého slova i každého přízvuku převahy duševní, a naopak projevit, že jeho zkušenost pokládá nejméně za rovnocennou své školenosti, svému vzdělání.
»Nemějte obav 0 mne,« pravil měkce ale vážně a stiskl mu ruku. »Já také ~nejsem člověk, jejž by porazila nebo zmalomyslněla rána osudu. Již moje povolání vyžaduje, abych byl
