vídané věty, vyznívající v ten rozum, .že naděje není skoro žádné.
Fabián s účastí poslouchal, pak mlčky zakyval hlavou a přejel dlaní čelo. Polom tiše a skoro smutně pronesl:
›Kd0 'z lidí může tak živ byti, aby neokusil smrti? Kdo vytrhne život svůj z hrobu ?c - Pak opět zakýval hlavou. usmál se jemně a dívaje se na doktora pravil:
›A kdo ví, zda se to přece všecko neobrátí. Tak člověk nezná času svého jako ryby a jako ptáci. Už si kolikrát myslí sám i taky druzí 0 něm: ,není možno z toho vyjít,“ a on najednou vyvázne, třebaže v síti už tak dobře jako byL«
Doktor v domnění, že chce utěšovat, položil mu lehce ruku na předloktí, chystaje se říci, že se dojista nemýlí svou prognosou a že jest ostatně na vše již připraven, když v tom Fabiánfjakoby uhodl jeho myšlénky pravil:
›Ai kdyby jí bylo souzeno ten svět opustit, vy, pane doktore, se musíte opásat statečnosti. K skončení svému tu každý docházíme, jako ñeč -- někdo dřív, někdo později - a čím víc do světa a na život člověk hledí, tím víc poznává, že všechno vlastně je marnost, ale těžká mysl a trápení srdce že je pošelilost největší. C0 pomůžeme si pláčem a zoufalosti? — Víte, co praví Kazatel? — Protož
