co já si myslím?! a zadíval se tajemné na doktora. '
»No?«
Oficiál stlumil hlas a vyhrkl: ›Že nám jdou správnějc než na celém štącionu,< a máchl rukou, *jakoby ani nechtěl doříci,' co si ještě myslí. Pak prudcesi zapjal kabát, zavěsil se na doktora a prohodil: »V těch zpropadenejch Nedosekách je človek jako prodanej, faktisch! Ani kolik je hodin, neví. Eh -' darmo mluvit Jdou radši; jdou, ať se nezdržeji!«
Doktor nedovedl potlačit úsměv. Ani zlobit se jiz nemoh', že ho starý pán odvedl od jeho myšlenek. .Dobrácká shovívavost k jeho malichetno'sti a dětinství mu zahřála hruď. Je to spokojený člověk, pomyslíl. Vyrovnaný ve svém nitru. Žádná těžká bolest ho nebrázdi, a proto roste na něm jen taková tráva drobných povrchních myšlenek. Odnikud nemohou padati těžší stíny a zalehnouti přehlednou; nehrbolatou plochu jehoduše.
Asi padesát kroků šli mlčky, ale na oficiálovi pozqroýal doktor, ze vzpomíná, čím začít opět hovor. -Nedovedl nikdy dlouho mlčet. Již proto ne, že nemluveni pokládal za nezdvořilost k tomu, slním'z právě šel. A pak říkávalí 0 něm lidé, že je dobry společník, a tu pověst snažil se udržovat.
Pojednou se zastavil a ukázal deštníkem na bláto uprostřed silnice.