Pozbývati se může erbu:
1. promlčením. což se stalo u takového, který v chudobu upadl;
2. nálezem soudním, když někomu se odejme šlechtická hodnost.
Není příkladu u starých Čechů, aby se někomu ze starožitných rodů bylo odňalo šlechtictví, ale ovšem jsou příklady, že takovému, který byl erbem nadán a hanebného skutku se dopustil, erbovní list tedy milost královská udělená, byl zrušen t. j. ona odvolána. Protože starožitná šlechta je z krve, tedy přísně berouc právo její jen vyhasnutím může pominouti, ale praxe nynější této výlučnosti nepřipouští. Na místě toho bylo u starých Čechů pohoršení t. j. nevážnost k erbu toho, který se hanebného skutku dopustil. Starý letopisec vypravuje, že »Vilém Švihovský byv 1.1427 v Tachově jat a na závazek cti a víry vzat, V noci pryč ušel a tudy svému erbu pohoršíl do dnešního dne.« Také přibíjení erbů na šíbenici a pranýř skrze lěata aneb pověšení korouhví na pranýři (ku př. 1419) nebylo tuším spojeno se ztrátou erbu, nýbrž bývalo proň potupou. (Obšírně jedná o právu heraldickém O. T. v. Hefner ve svém díle Altbayerische Heraldik.)[1]
- ↑ Společná práce M. Koláře a A. Sedláčka.
