Józo, neříkej to na mne. Slib mně, že to neprozradíš, Józo; jsi přec můj kamarád. Měl jsem tě od jakživa rád, Józo, a také jsem se tě zastával. Což se již nepamatuješ? Že mne neprozradíš, Józo?« A ubožák klesl na kolena před hanebným vrahem, a sepjal prosebně ruce.
»Vždycky jsi se ke mně dobře, hezky choval, nechci se ti zlým odplatit. Nevím, co mám ještě říci.«
»Och, Józo, ty jsi anděl! Budu ti blahořečit do nejdelší své smrti.« A Potter se dal do pláče.
»Pojď, dosti toho. Není času na nářky. Jdi onou cestou, já půjdu tudyhle. Běž, ať tě nikdo nespatří!«
Potter se dal do klusu, který se brzy přeměnil ve cval. Divoch chvíli se za ním díval. Pak zamumlal:
»Byl li onou ranou tak velice omráčen a rumem zpit, jako se tváří, nevzpomene si na nůž, leda až bude tak daleko, že se bude báti vrátit se zpátky do těchto míst sám — zbabělec!«
Po dvou neb třech minutách jediný měsíc převzal hlídku nad zavražděným mužem, zabalenou mrtvolou, nad otevřenou rakví a rozhrabaným rovem. Nastalo úplné ticho.
