krev divochů. A teď tě mám, teď se spolu vyrovnáme!«
I rozehnal se pěstí po doktorově tváři. Ten však se uhnul, a mrštil lotrem o zem. Potter nůž pustil a zvolal:
»Nechte na pokoji mého kamaráda!« a již se s doktorem chytl do křížku, a oba se prali, seč byly jejich síly, dupajíce trávu a rozrývajíce nohama půdu. Rudý Józa vyskočil, oči jeho zaplály vášní, schvátil nůž Pottera, a jako kočka sehnut se plížil kol zápasníků, čekaje vhodné příležitosti. Náhle se doktor vysmekl, chopil se těžkého prkna z hrobu Vilímova a skolil jím Pottera k zemi; této příležitosti použil divoch vetknuv mladému muži nůž až po rukojet do prsou. Tento zavrávoral a klesl částí těla na Pottera, jejž potřísnil krví; v tom však mračna zakryla ohavný ten výjev a zděšení hoši prchali temnou nocí.
Když zase měsíc vyplul, Rudý Józa stál nad oběma těly a prohlížel je. Doktor nesouvisle něco bručel, vzdychl dvakrát nebo třikrát a ztichl na dobro. Divoch zamumlal:
»Spolu jsme vyrovnáni.«
Pak oloupil mrtvolu. Osudný nůž vložil do Potterovy otevřené pravice a usedl na odkrytou rakev. Tři —, čtyři —, pět minut minulo; Potter začal se hýbat a stenat. Ruka jeho svírala nůž; i zvedl ruku, pohlédl na nůž a s hrůzou jej pustil.
