»Neřekl nic! Tak to tedy udělala čarodějnice. Já to věděl!«
Věděl dobře, že by bylo marno podnikati něco proti čarodějnicím, i vzdal se tedy všeho skličen na duchu. Tu mu však napadlo, že by bylo dobře, kdyby měl onen kamínek, který právě byl zahodil, i šel a hledal trpělivě. Nemohl však nalézti. I vrátil se k své pokladnici, postavil se opatrně právě tak, jako stál, když odhodil onen kamínek; potom vzal z kapsy jiný kamínek, hodil jej stejným směrem a pravil:
»Bratře, jdi pro bratra!«
Dával pozor, kam dopadl, šel na to místo a hledal Patrně však dopadl příliš blízko, nebo zaletěl příliš daleko, opakoval tedy dvakráte týž pokus. Konečně se pokus jeho zdařil. Kamínky ležely u sebe ve vzdálenosti jedné stopy.
V tom se rozlehl zelenými klenbami lesními slabý zvuk dětské trubky — Tom shodil kabát a kalhoty, opásal se šlí, odhrabal roští, jež leželo za zpuchřelým pařezem, odkryl takto hrubý luk a šíp, dřevěnou šavli, plechovou trubku, schvátil rychle tyto věci, a odběhl bos, až se mu košile třepetala. Náhle stanul pod vysokým jilmem, zatroubil v odpověď a započal po špičkách obcházet a obezřetně se rozhlížel na všecky strany. Pak tiše velel své družině (jež arci žila jen v jeho mysli):
