Rebeka váhala, Tom pokládal mlčení její za nepřímý souhlas, i objal ji v pasu, a zašeptal jí sladce své tajemství, dotýkaje se pysky téměř jejího ucha. Pak dodal:
»Nyní zase ty mně pošeptej totéž.«
Chvilku váhala, pak pravila:
»Obrať se stranou, bys mne neviděl, a pošeptám ti to. Neřekneš to však nikomu, Tome? Neřekneš?«
»To se ví, že neřeknu. Tak tedy, Rebeko.«
I odvrátil se od ní tváří. Plaše sklonila dívka nad ním hlavu, až svým dechem kadeře jeho zvlnila a zašeptala: »Já — tě — miluji!«
Pak rychle odskočila a sem tam pobíhala mezi stolky a lavicemi, pronásledována jsouc Tomem; posléze se utekla do koutku a bílou svou zástěrkou zakryla si tvář. Tom ji objal kol krku a spustil:
»Tak už je všecko odbyto — všecko, až na tu hubičku. Nelekej se jí — vždyť to nic není. Dovol tedy, Rebeko.«
I hleděl odtrhnouti od její tváře ruce a zástěrku.
Ponenáhlu vzdala se odporu, ruce jí klesly; a její tvář uzarděná tím zápasem, se poddala. Tom ji políbil na červené rty a pravil:
»Tak, teď je po něm, Rebeko. Nyní pomni, že nesmíš nikoho na světě milovati, leč mne, a za nikoho se nesmíš provdat, leč za mne, nikdy a nikdy. Slibuješ?«
