VII.
Čím usilovněji se Tom snažil do učení se zabrati, tím víc rozptylovaly se jeho myšlénky. I vzdal se konečně, zívnuv s povzdechem všech pokusů. Nemohl se dočkati polední přestávky. Panovalo naprosté ticho. Bylo úplné bezvětří. Dusný vzduch vábil ku spánku. Uspávající šepot dvaceti pěti učících se žáků tak mile zněl v duši jako kouzelné bzučení včel. V dáli zvedala »Horka« ve sluneční záři půvabné, zelené své stráně, rdíc se za třepotavým závojem rozpáleného vzduchu; ve výši letělo volně několik ptáků; nikde nebylo jiného živého tvora, kromě několika krav, jež také usnuly.
Tomova mysl toužila po volnosti, neb aspoň po nějaké zábavě, by nějak zahnal hrozně dlouhou chvíli. I sáhl do kapsy, tváří jeho bleskla zář zbožných díků, zcela mimo jeho vůli. Potají vyňal krabici. Vzal tesaříka a položil jej na dlouhou, plochou lavici. Ubožáčkovi asi také z očí zazářila zbožná vděčnost, byla však předčasná. Neboť když se chystal pln vděčnosti se vzdáliti, Tom ho špendlíkem obrátil a přinutil dáti se jiným směrem.
