Tom vyhrnul pysk a ukázal mezeru v řadě zubů.
»Dobře tedy,« pravil Frantík, »platí.«
Tom ukryl roztoče do škatulky, která byla kdysi vězením »štípavého brouka«; pak se oba rozloučili; každý z nich byl přesvědčen, že tím obchodem získal.
Když Tom došel ke školní osamělé budově, rychle vkročil do vnitř, jako člověk, jenž bez své viny zmeškal.
Pověsil klobouk na hřebík, a rychle skočil do lavice, v níž sedával. Pan učitel trůnící na vysoké velké rákosové lenošce, dřímal; uspávající šum učební síně ho ukonejšil. — Vkročení Tomvo ho probudilo.
»Tomáš Sawyer!«
Tom věděl, že kdykoli ho někdo osloví plným jménem, vždy to znamená neštěstí.
»Zde! pane učitel.«
»K tabuli! Řekni mně, proč přicházíš zase pozdě?«
Tom chtěl již vzíti útočiště ke lži, v tom uzřel dva dlouhé copy zlatého vlasu, splývající po zádech, a rychlým vnuknutím lásky postřehl rázem komu náležejí, a vedle této bytosti bylo jediné prázdné místo v celém oddělení dívčím. — I odpověděl hned:
»Zdržel jsem se s Frantíkem Finnovým; mluvili jsme spolu!«
