»I co říkají! Vždyť já vím, že je čarodějnicí. Tatínkovi taky učarovala. Tatínek to sám říká. Jednou šel a viděl, že mu čaruje, vzal kámen a kdyby se byla neuhnula, byl by ji zasáhl. A ještě téže noci spadl s přístřešku, na němž opilý ležel, a zlomil si ruku.«
»To je opravdu strašné. A dle čeho poznal, že ona čarovala?«
Tatínek to pozná zcela snadno. Říká, že dívá-li se někdo upřeně člověku do tváře, tu prý mu čaruje, zvláště šeptá-li při tom něco. Neboť šeptá-li si člověk, tu prý říká pozpátku »Otče náš!««
»Poslechni, Frantíku, kdy to chceš zkusit s tou kočkou?«
»Dnes v noci. Myslím, že si přijdou pro zemřelého starého Viléma.«
Vždyť již v sobotu měl pohřeb, Frantíku. Což pak by ho byli v sobotu v noci neodnesli.«
»To jsou hloupé řeči! Což pak před půlnocí mohou působiti jejich kouzla. A po půlnoci nastane neděle. Myslím, že se čerti v neděli tuze neukazují.«
»Na to jsem nevzpomněl. Ano, je to pravda. Nevzal bys mne s sebou?«
»Proč pak ne jen jestli se nebojíš.«
»Báti se! Hlouposti! Zamňoukneš na mne, viď?«
