»Ovšem.«
»Byl obrácen tváří k pařezu?«
»Ovšem. Aspoň se mi tak zdá.«
»Říkal při tom něco?«
»Nevím, myslím, že nic.«
»Aha! To povídej někomu jinému, že lze stuchlou vodou takhle hloupě vyhojit bradavice! To bys tak pochodil. Musíš jíti do prostřed lesů, kde jsi si vyhlédl nějaký pařez, a právě o půlnoci se musíš k němu obrátiti zády, strčit do něho ruku a při tom musíš říkat:
»Špalku, špalku, žíti nechci více,
nevezmeš-li si mé bradavice,«
potom musíš rychle odběhnout, na jedenáct kroků, s očima přimhouřenýma, pak se musíš třikrát na místě otočit, a můžeš jít domů, nikomu se však o tom nesmíš zmíniti. Poněvadž, kdybys něco vyzradil, kouzlo by rázem zmizelo.«
»Tak to možná je; ale Robert Tannerů to tak nedělal.«
»Ovšem, že nedělal; vždyť je bradavicemi zrovna osypán; a všechny by zahnal, kdyby věděl, kterak užívati stuchlé vody. Tisíce bradavic jsem takto z rukou zahnal, Frantíku. Beru stále žáby do rukou, a dostal jsem od nich bradavic vždycky dost. Někdy je také odstraním pomocí bobu.«
»O, bob je dobrý prostředek. Také jsem ho užíval.«
