Stará paní klesla na židli, usmála se trochu, pak trochu zaplakala, a konečně se smála i plakala, obé zároveň. To jí dodalo nových sil, i pravila:
»Jak jsi mne polekal, Tome. Pusť z hlavy ten nesmysl, nech takových hloupostí!«
Nářek ustal, prst nebolel. Tomovi se to zdálo trochu hloupé i pravil:
»Zdálo se mi, tetičko Marinko, že v něm nemám vlády a tak velice mne to v něm loupalo, že jsem ani zubu necítil.«
»Zubu! A, co je se zubem?«
»Viklá se mi a tak strašlivě mne to píchá!«
»Tak, tak, jenom zase nezačni naříkat. Otevři ústa. Ovšem, viklá se, na to však neumřeš. Marie, podej mi hedvábnou niť a přines hořící poleno z kuchyně.«
Tom pravil:
»Prosím tě, tetičko, netrhej mi jej, už mne nebolí. Na mou duši, nebolí. Prosím tě, nech ho. — Vždyť já nechci zůstat doma.«
Tak už nechceš zůstat doma? A to jsi tropil ten hluk jen proto, že jsi chtěl zůstat doma a jít na ryby? Tome, Tome, mám tě tak ráda, ty však, jak se zdá, chceš utrápiti staré mé srdce taškářstvím.«
Zatím byly potřeby k trhání zubu přineseny. Stará paní uvázala na jeden konec hedvábné niti na smyčku Tomův zub, druhý konec přivázala k pelesti. Potom vzala rozpálené poleno a rychle
