Stránka:Mark Twain - Dobrodružství Toma Sawyera.pdf/50

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla zkontrolována

madě — stáli totiž v předsíni strkajíce z dlouhé chvíle knoflíky svých holí do úst, a obloukovitá tato hradba, již tvořili olejem napuštění a upejpavě se šklebící ctitelé, stála pevně, dokud poslední děvče podle nich nepřešlo; konečně přišel též vzorný mladík jakýsi Vilém Mufferson, který dával úzkostlivě pozor na svou matku, jako by byla z nejjemnějšího skla. Vodíval vždy matku do kostela a byl proto pýchou všech matek. Svou dobrotou budil nenávist ostatních hochů; nad to byl nad ně povznesen«. Bílý šátek vyčuhoval ze šosové jeho kapsy, jak to bylo v neděli zvykem — ovšem že jen náhodou. Tom neměl šátek a pokládal za hlupce každého, kdo šátek měl. — Když se společnost sešla, bylo ještě jednou zazvoněno, aby popohnáni byli loudavci a opozdilci, a pak se rozhostilo v kostele ticho, jež bylo rušeno toliko smíchem a šepotem kůru na galerii. Kůr vždycky po celou bohoslužbu se smál a šeptal. Znal jsem kdysi kůr, který se choval slušně, teď však nevím již, kde to bylo. Poznal jsem jej před mnoha lety, dnes se na něj sotva pamatuji; zdá se mi však, že to bylo někde v cizině.

Kněz začal chvalozpěv, jejž přednášel s rozkoší a způsobem, který se v naší krajině těšil obzvláštní oblibě. Začal střední polohou, hlas jeho nesl se pomalu výš a výše až k jistému bodu, tu vyrazil silně poslední slovo a pak hlasem poklesl náhle, jako by s můstku skočil.