se pak vrhne tetička na jeho tělo, jak proudem se budou líti její slzy a rty její prositi budou Boha, by jí vrátil jejího Toma, že mu nikdy, nikdy již neublíží! On však studený, bledý, bez hnutí bude tu ležeti — ubohý malý trpitel, jehož útrapy skončeny. Tyto vyvolané přeludy ho tak dojaly, že stále vzlykal — málem by se byl zalkl; oči jeho plavaly v slzách, jež přetékaly, kdykoli víčkem mrkl, a řinuly se po tvářích a kapaly s konečku nosu. S truchlivými oněmi obrazy mazlil se s takovou rozkoší, že nepopřál místa nižádné světské radosti ani libému veselí; jeho zármutek by se tím byl znesvětil. A proto když sestřenice jeho Marie vhopsala do světnice celá bez sebe radostí, že zase vidí domov po dlouhé, týden trvající návštěvě, a jedněmi dveřmi do světnice vnesla zpěv a sluneční jas, Tom vstal a druhými dveřmi odešel s chmurnými, temnými svými vidinami. Vyhýbal se místům, hochy nejvice navštěvovaným a vyhledal si zastrčená zákoutí, jež byla ve shodě s náladou jeho ducha. Vor na řece ho lákal, i sedl si na jeho okraj a pozoroval pustý, širý proud, a přál si, by náhle, bez svého vědomí zmizel v proudu, aniž by musil bráti se nepohodlnou, ve světě obvyklou cestou. Potom uvažoval o svém květu maceškovém. Vyňal jej, smačkaný a zvadlý, a zoufalá jeho blaženost značně tím vzrostla. Ptal se sama sebe, zda by ona cítila s ním, kdyby znala jeho zármutek? Naříkala by snad a přála by si, by směla kol šíje ho obejmouti a těšiti
