XXXIV.
Tu pravil Frantík:
»Tome, mohli bychom se odtud dolů spustit, najdeme-li nějaký provaz. Okno není tuze vysoko.«
»Hlouposti! ale proč pak bys odtud utíkal?«
»Inu, nebaví mne taková společnost. Nevydržím tu. Tome, já k nim tam dolů nepůjdu.«
»Ale, blázne! Vždyť to nic není. To mne ani nerozčilí. Mlč, vezmu si tě na starost.«
V tom přišel Sid.
»Tome,« pravil, »tetička na tě celé odpoledne čekala. Marie ti připravila nedělní šaty, a všichni se na tebe hněvali, že tak dlouho nejdeš. A kde jsi si tolik zablátil a lojem ze svíčky pokapal šaty? Či to není bláto a lůj?«
»Do toho vám, pane Sidáčku, nic není. Ale poslechni, co se to zde děje?«
»Vdova pořádá dnes, jako obyčejně, zábavný večírek. Tentokráte na počest Walesana a jeho synů, kteří ji onehdy zachránili. — Ale poslyš — chceš-li, něco ti povím.«