Brzy po polednách vypůjčili si hoši loďku nepřítomných právě osadníků a hned se dali na cestu. Když se ocitli ve vzdálenosti několika mil od »skalní jámy«, pravil Tom:
»Jak vidíš, strmý břeh je tu všude stejný — nikde není tu domu, ani ohrady ani mýtiny: samé křoví všude. Podívej se ale tamhle na ten proužek bílý, kde se půda sesula, vidíš? To je mé znamení. Zde přistaneme.«
Přirazili ke břehu.
»Taka teď, Frantiku, prutem dosáhneš k otvoru, kterým jsem ze sklepení vylezl. Hledej! najdeš-li jej! —«
Frantík hledal na všech stranách, nenalezl však ničeho. Tom hrdě kráčel k hustému chuchvalci škumpinového křoví a pravil:
»Tady je to! Pohleď, Frantíku; lépe než zde nemohl by nikde být ten otvor ukryt. Nikomu o něm neříkej! Ode dávna již toužím státi se loupežníkem, ale pořáde mi scházelo takové místo, kde bych se před pronásledovateli mohl schovat. Teď je konečně máme; nikomu o něm neřekneme; jenom Pepíka Harpera a Béňu Rogerse do svých podniků zasvětíme — poněvadž musí být přec nějaká banda, sic by to nic nebylo — Banda Toma Sawyera — to je přec slovo, co, Frantíku?«
»To se rozumí, Tome. A koho budeme přepadat?«
»Inu kohokoli. Většinou ovšem pocestné.«