XXXII
Nastalo úterní odpoledne; na zemi snášel se pomalu soumrak. Osada St. Petersburg ještě truchlila. Ztracené děti nebyly posud nalezeny. Veřejné modlitby za jejich zachránění nesly se k nebesům a ve mnohé soukromé modlitby vložili prosebníci celé své duše; však ze sklepení nedocházely stále žádné dobré zprávy. Většina hledajících vzdala se dalšího pátrání a vrátila se k dennímu svému povolání, ujišťujíc, že děti již nikdy se nenajdou. Paní Thatcherová se vážně roznemohla a naříkala skoro ustavičně jako šílená. Srdcervoucí byl prý to výjev, když volala na své dítě a zvednuvši občas hlavu chvíli naslouchala, a potom ji s povzdechem zase chabě sklonila. Teta Márinka upadla v trvalou melancholii a šedivý její vlas zbělel skoro docela. V smutku a zoufalství ubírala se osada v úterý večer na lože.
O půl noci začaly vesnické zvony divoce zníti, a rázem rojily se v ulicích zástupy poděšeného, zpola oděného lidu, jenž volal: »Vstávejtel Vstávejte! Už jsou nalezeni! Už jsou nalezeni!« Tlu-
