hmatal, a kol rohu rukama sáhal, kam mohl nejdále; chystal se právě ještě trochu v pravo se natáhnout, v tom okamžiku však, několik kroků opodál, lidská ruka se svíčkou vynořila se ze skály! — Tom statně vzkřikl, v témž okamžiku však se objevilo za rukou celé tělo — Rudého Józy! Tom byl zdrcen; ani hnouti se nemohl. Kterak se zaradoval, když viděl, že se dal »Španěl« na útěk a rázem mu zmizel z obzoru. Tom nechápal, kterak je možno, že Józa nepoznal jeho hlasu a nezabil ho za jeho svědčení na soudě. Patrně znetvořila ozvěna jeho výkřik. Ano zajisté, jen proto, rozbodl v duchu. — Hrůzou osláblo celé jeho tělo. V duchu si umiňoval, dostane-li se k prameni, že tam již zůstane a že nic ho nepohne, by se vydal v nebezpečí setkati se znovu s Rudým Józou. — Ze šetrnosti Rebece opatrně zamlčel svoji příhodu. Řekl, že vykřikl »jen tak«.
Však posléze přec hlad a bída vrchu nabyly nad obavami. K tomu též působilo trapné čekání u studánky a dlouhý spánek. Když se děti probudily, děsný hlad je trápil. Tom soudil, že již je středa neb čtvrtek, nebo docela pátek neb sobota, a že již přestala osada po nich pátrat. I radil, by prozkoumali jinou chodbu. Byl odhodlán podstoupiti setkání s Rudým Józou a veškery ostatní hrůzy. Však Rebeka byla tuze sesláblá. — Upadla ve stav hrozné otupělosti, z níž se nedala vyburcovat. Pravila, že si tu počká na smrt — že to
