Stránka:Mark Twain - Dobrodružství Toma Sawyera.pdf/286

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla zkontrolována

zrovu sluch napjal, znovu zaznívalo volání, patrně nebyli již tak daleko.

»Jsou to oni!« zvolal Tom; »již jdou! Pojď, Rebeko — jsme zachráněni!«

Radost našich vězňů neznala mezí. Přece však tuze rychle neběželi; neboť snadno mohli tu spadnout do nějaké jámy; musili se míti na pozoru. V tom právě se ocitli u jámy; stanuli. Snad je tři stopy hluboká, — snad sto — nemohli dál. Tom lehl na prsa a sáhal do hlubiny, jak daleko mohl. Neměla dna. Musí zde ostat a čekat, až ti lidé přijdou. Naslouchali; hle! vzdálené volání vzdaluje se víc a více! Několik okamžiků ještě — a odejdou nadobro! Děsná to hrůza! Tom řval, až ochraptěl, avšak marně. Dodával Rebece naděje; však trapné čekání, zdající se věčnosti, minulo, a nic se již neozvalo — —

Děti dotápaly se tmou zpět ke studánce. — Čas míjel hrozně pomalu; usnuly znovu a probudily se hladovy a zmořeny. — Tom mínil, že již musí být úterý —

V tom mu kmitla hlavou myšlénka. Nedaleko nich nalézalo se několik postranních chodeb. Bude snad lépe některou z nich prozkoumati, než v nečinnosti trávit hrozně doléhající čas. I vyňal z kapsy šňůru od draka, přivázal ji ke skalnímu výběžku; oba vyšli, Tom kráčel napřed a rozvíjel pomalu šňůru při každém kroku; po dvaceti krocích končila chodba srázem. Tom kleče po zemi