Stránka:Mark Twain - Dobrodružství Toma Sawyera.pdf/282

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla zkontrolována

děl všelijak ukonejšiti; však jeho povzbuzování posléze ovšednělo a znělo sarkasticky. Únava doléhala tak těžce na Rebeku, že začala dřímati. Tom byl tím potěšen. I zíral do ztrápené její tváře a pozoroval, jak veselé sny jí zase dodávají milého, přirozeného rázu; za chvilku se po ní rozestřel i úsměv. Klidná její tvář sdělila trochu hojivého klidu také jeho mysli; i zalétl myšlénkami v časy minulé a snivé vzpomínky. Zatím co Tom byl tak zadumán, vzbudila se Rebeka se svěžím úsměvem na rtech; ale hned na rtech umřel úsměv a stenání se ozvalo.

»Jak jsem jen mohla usnout! Kéž bych se byla raději nikdy, nikdy neprobudila! Ne, ne, Tome! Nikoli! Nehleď tak na mne! Již nikdy nevyřknu podobná slova.«

»Jsem rád, Rebeko, že jsi spala; nyní jsi zase silna; vyhledáme cestu z tohoto bludiště.«

»Pokusíme se, Tome! však ve snu jsem viděla rozkošnou krajinu. Brzy se tam snad odebereme.«

»Snad se to nestane; nikoli. — Tož vzhůru Rebeko! zkusme své štěstí!«

Povstali a beznadějně, ruku v ruce, bloudili sklepením. Hleděli odhadnout, jak dlouho jsou již pod zemí; zdálo se jim, že celé dny a týdny minuly, a přec bylo patrno, že je to nemožno, poněvadž jim ještě ani svíčky jejich nedošly.

Po drahné době — nedovedli určit, kolik asi hodin uplynulo — vybídl Tom Rebeku, by šla