XXXI.
Vizme nyní, jak Tom a Rebeka užili výletu. Pobíhali s ostatní společností šerými chodbami, prohlížejíce sobě rozhlášené divy sklepení — divy s přehnanými poněkud názvy, jako na př. »Společenská síň«, »Kathedrála«, »Palác Aladdina«, a pod. Pak zahájena hra »na schovávanou«; Tom a Rebeka se jí věnovali s takovou horlivostí, že je hra záhy začala trochu unavovat; potom se dali dlouhou klikatou chodbou, zvedajíce do výše svíčky a čtouce při jejich svitu síťovitou směsici jmen, údajů dne i měsíce, a poštovních úřadů, i hesel, jež na skalní stěně byly vryty (v čoudu svíčky). Zabráni v hovor šli dál a dále, nepozorujíce ani, že se nalézají v místech, kde skalní stěny nejsou již zdobeny nápisy. Pod převislým útesem vepsali čoudem svíčky také svá jména na stěnu a šli dál. V tom přišli na místečko, kde slabounký proud vody, obsahující v sobě rozpuštěný vápenec, kapal přes okraj skály a utvořil takto během dlouhých věků lemovaný a rozbrázděný vodopád Niagarský z lesklého a nehynou-
