Stránka:Mark Twain - Dobrodružství Toma Sawyera.pdf/274

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla zkontrolována

mání: nebyly to hledané děti, bylo to světlo jednoho z hledajících mužů.

Zdlouhavé hodiny jedna za druhou se vlekly — minuly takto tři strašlivé dny a tři strašlivé noci; osada upadla v beznadějnou ztrnulost. Nikdo si nevšímal okolního života. V ten čas právě vyšlo na jevo, že majitel krčmy »střídmých« na půdách přechovává lihoviny, avšak i tato zpráva sotva se dotkla osadníků, ač to byl objev ohromující. Ve chvílích, kdy ho opustila horečka, slyšel Frantík ledacos o krčmě, i optal se posléze, v předtuchách obávaje se nejhoršího, zda nebyl za jeho nemoci v krčmě »střídmých« učiněn nějaký nález?

»Byl,« odvětila vdova.

Frantík povstal na loži, oči mu divoce vzplály:

»A co tam nalezeno, co?!«

»Kořalka! — musili krčmu zavřít. Lehni si jenom, milé dítě — jak jsi mne polekal!«

»Prosím vás, odpovězte mně ještě na jednu otázku — na jedinou — prosím vás! Neobjevil to Tom Sawyer?«

Vdova prokukla v pláč.

Tiše, tiše, děťátko! Již jsem řekla, bys tolik nemluvil. Jsi velmi, velmi nemocen!!«

Tak tedy jenom kořalku tam nalezli; kdyby byli nalezli poklad, byl by v osadě velký poprask. A poklad je tedy ztracen na vždy — ztracen na vždy. Proč pak ale tolik plakala? Je to ku podivu, že tolik naříkala.