staven bez ochrany. Stařec prohodil, že má Frantík také některé dobré vlastnosti, a vdova odpověděla:
»Inu ovšem, že má. Těmi Bůh své tvory znamená! Nikdy na ně nezapomene. Nikdy ne! Každého tvora, jenž jeho rukama projde, takto označí.«
Časně dopoledne vrátili se do osady mužové, kteří již unaveni byli hledáním, však nejstatnější z osadníků pokračovali v svém pátrání. Od příchozích dověděla se osada, že i nejodlehlejší místa, dosud nikdy nenavštívená, byla prohledána; že se pátralo v každém koutku, v každé skulině; nechť člověk kamkoli zamířil motanicí chodeb, na všech stranách prý viděl v dálce kmitati světla a výkřiky i výstřely s dunivými ozvěnami v sluch doléhaly smutným sklepením. Kdesi daleko za okrskem, výletníky obyčejně navštěvovaným, byla černým čoudem ze svíčky jména »Rebeka« a »Tom« na skalní stěnu vkreslena a opodál nalezena také zamaštěná stužka. Paní Thatcherová poznala pentličku a poplakala si nad ní. Pravila, to že je poslední památka, jež jí zbude po milé dceři; a bude prý jí nejvzácnější upomínkou na její dítě, ježto se v posledních okamžicích, než děsná smrt přikvapila, rozloučilo se svou stužkou. Kdosi tvrdil, že bylo občas vidět v chodbě v ohromné vzdálenosti světlo jakési blikat; radostně všichni zajásají a zástup as dvaceti mužů táhne dunivou chodbou — a po každé hrozné je čekalo zkla-
