Paní Thatcherová zbledla a klesla do lavice; v tom šla právě teta Márinka kolem, živě rokujíc s nějakou sousedkou. Teta Márinka pravila:
»Dobré jitro přeji, paní Thatcherová. Dobré jitro, paní Harperová. Tak se mi ztratil můj kluk. Tom zůstal asi u některé z vás přes noc. A teď se bojí jít do kostela. Však já se s ním vypořádám.«
Paní Thatcherová slabě potřásla hlavou a ještě více zbledla.
»U nás nebyl,« pravila paní Harperová trochu se znepokojujíc. Úzkost se zračila ve tváři tety Márinky.
»Pepíku, neviděl jsi dnes ráno mého Toma?«
»Neviděl —«
>»A kdy jsi ho viděl naposled?«
Pepík se rozpomínal, nemohl však dáti určitou odpověd.
Lid stanul na své cestě z kostela. Zástupem nesl se šepot a nesnesitelná nevolnost zračila se v každé tváři. Pečlivě byli vyslýcháni žáci a mladí jich učitelé. Všichni odpovídali, že si nevšimli, zda Tom a Rebeka na zpáteční cestě z výletu na palubě parníčku byli či nic; byla tma, nikdo se v oné chvíli nestaral o druhého. V tom zděšeně vyhrkl jinoch jakýsi, že snad jsou posud ve sklepení! Paní Thatcherová omdlela; teta Márinka dala se do nářku a lomila rukama.
Poplašná zpráva nesla se ode rtu ke rtu, od skupiny ke skupině, od ulice k ulici a v pěti