»Ano, zlodějské nářadí. Mně se zdá, že se ti po těch slovech značně ulevilo. Však proč jsi se tolik lekl? A co’s ty myslil, že jsme nalezli?«
Frantík byl zase v úzkých; oko starce tázavě na něm spočinulo — co by byl v té chvíli dal za kloudnou odpověď k té otázce! Nic mu nenapadlo; tázavý pohled starcův vnikal hlouběji a hlouběji — na mysl mu přišla nesmyslná odpověď — nebylo času o ní uvažovat i pronesl ji slabým hláskem, jen tak na zdařbůh:
»Snad nějaké knížky pro nedělní školu.«
Ubohý Frantík byl příliš zarmoucen; nebylo mu do smíchu. Avšak stařec se hlasitě a srdečně celým tělem rozesmál a pak prohodil, že takový smích je lepší než plná kapsa peněz, poněvadž prý je to nejlepší prostředek proti každé nemoci. Pak dodal:
»Ubohý chuďase! jsi celý bled a unaven; není ti asi dobře. Není také divu: jsi trochu potřeštěn a pomaten. Však ty se zas spravíš. Odpočinek a spánek tě zase, trvám, zotaví.«
Frantíka zlobilo pomyšlení, že hloupě prozradil svoje tak podezřelé rozčilení, neboť vyslechnuv hovor mužů nedaleko vdovina statku vzdal se myšlénky, že balík, jejž z krčmy nesli, obsahuje onen poklad. Ostatně se toliko domníval, že to není poklad, jistě to však nevěděl; proto také při oné zmínce starcově o balíku neodolal Frantík svému pohnutí. Celkem ho však těšilo, že se ona
