Frantík zahleděl se na okamžik do dobráckých starcových očí, pak se sklonil k jeho hlavě a do ucha mu zašeptal:
»Není to Španěl — je to Rudý Józa!!«
Stařec div z lenošky nevyskočil. Na to pravil:
»Teď všemu dobře rozumím. Když jsi mi vypravoval o tom vroubení uší a rozedrání nosu, myslil jsem, že jsi si tyto podrobnosti vymyslil, poněvadž se běloch nikdy nemstí takovým způsobem. Však Indiáni! To je něco docela jiného!«
Při snídani pokračovali v hovoru a tu se mezi jiným stařec také zmínil, že v noci, než se odebrali na lože, se syny svými prohledal se svítilnou v ruce stezku a místa okolní, nenajde-li tu stopy krve. Nenalezl jich sice, za to však zdvihl těžký ranec —
»Čeho?!«
Ani blesk nekmitne s tak děsnou rychlostí, jako toto slůvko vyrazilo z ubledlých Frantíkových rtů. Oči jeho široce se vypoulily, dech se ztajil — čekal na odpověď. Stařec se lekl — udiveně na něj pohlížel — tři vteřiny — pět vteřin — deset — na to odvětil:
»Zlodějského nářadí. — Ale co se to s tebou děje?«
Frantík klesl do lenošky, lehce, však zhluboka oddechuje; byl nevýslovně potěšen. Stařec ho chvíli vážně, bedlivě pozoroval a potom pravil:
