Stránka:Mark Twain - Dobrodružství Toma Sawyera.pdf/255

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla zkontrolována

kolika kroků vybíhaly po obou stranách jiné, vysoké a ještě užší prorvy; neboť sklepení toto tvořilo ohromný labyrint zprohýbaných uliček, jež se sbíhaly a zase na všecky strany rozbíhaly a nikam nevedly. Kdyby prý byl člověk celé dny a noci chodil spletenou tou motanicí trhlin a slují, nebyl by dospěl prý ke konci sklepení; a kdyby prý sestupoval hlouběji a hlouběji do země, nic by se nezměnilo — pod labyrintem nový byl labyrint a nebylo jich konce. Nikdo »se nevyznal« ve sklepení. Bylo to prostě věcí nemožnou. Většina mladých znala aspoň jeho část a nebylo zvykem odvažovati se dále za tu známou část. Tom Sawyer znal tolik jako ostatní.

Průvod urazil hlavní chodbou již as na tři čtvrti míle cesty; potom se jaly skupiny i dvojice vbíhati do postranních chodbiček, probíhaly úzkými trhlinami a překvapovaly se vzájemně na místech, kde se trhliny sbíhaly. Někdy trvalo půl hodiny než jeden druhého našel; a při tom neopouštěly děti »známá« místa.

Posléze se děti ve skupinách ze všech stran sklepení vracely k východu; byly udýchány, rozveseleny, lojem od hlavy k patě pokapány, zabláceny a nevýslovně potěšeny svou zábavou. Děti se zalekly, shledavše, že naprosto zapomněly na návrat a že již nastává noc. Zvonek půl hodiny již je svolával. Ostatně takové skončení denního dobrodružství bylo romantické a proto zvláště milé,