III.
Tom šel se představit tetě Márince, jež seděla u otevřeného okna v útulném, zadním pokojíku, který byl spacím pokojem, jídelnou i knihovnou zároveň. Vonný letní vzduch, tichý klid, vůně květin a uspávající bzukot včel neminul se účinku, — tetička klímala nad svým pletením; jedinou její společnicí byla právě kočka, a ta spala v jejím klíně. K vůli bezpečnosti měla brejle posunuty až na šedý svůj vlas. Myslila, že Tom jistě dávno již prchl od své práce, i podivila se nemálo, když uzřela, jak neohroženě se Tom před ni staví.
Pravil: »Tetičko, mohu si teď jít hrát?«
»Již teď? Jak mnoho jsi obílil?«
»Všechno je hotovo, tetičko.«
»Ale nelži, Tome; to mne bolí!«
»Vždyť nelhu, tetičko; je to hotovo.«
Teta Márinka takovému tvrzení tuze nevěřila. I šla se sama přesvědčit; jistě by byla spokojena, kdyby tvrzení Tomovo jen z jedné čtvrtiny se objevilo správným. Když viděla, že je celý plot nejen obílen, nýbrž dokonale dvakrát přebílen, a k tomu