trámech. Mají jíti za nimi? Nepůjdou — vždyť byli rádi, že se dostali dolů se zdravými údy, a nastoupili přes kopec zpáteční cestu k domovu. Nemluvili mnoho — v nitru svém příliš se zlobili oba na sebe a na osudnou náhodu, že tam ve světnici nechali rýč a motyku. Nebýt toho, Rudý Józa nebyl by pojal podezření. Byl by zakopal stříbro a zlato prozatím, než ukojena bude jeho pomsta, a potom by k největšímu svému žalu seznal, že mu někdo peníze vyfoukl. Prožluklá, prožluklá náhoda, že s sebou přinesli nářadí! Umínili si, že dají pozor na toho Španěla, až přijde do města, vyhlédnout sobě příhodný okamžik ku provedení své pomsty, a že ho budou stopovati k »číslu 2.«, nechť to je kdekoli. V tom prolétla Tomovi příšerná myšlénka hlavou:
»Pomsty? Což míní-li tím, Frantíku nás?!«
»To snad ne,« odpověděl Frantík, blízek omdlení.
Rozmlouvali o tom, a přišedše do osady rozhodli, že tím míní patrně někoho jiného — neb aspoň že tím míní patrně jenom Toma, ježto on jedině podal proti Józovi svědectví.
Velmi, velmi nepatrnou bylo pro Toma útěchou, že se nalézá samojediný v nebezpečenství!! Soudil, že by mu byl společník v jeho osudu značně na prospěch.
