»Kdo jen sem přinesl to nářadí? Co myslíš, nebudou nahoře?«
Hoši ztajili dech. Rudý Józa chytil rukou tesák, chvíli nerozhodnut stanul a pak se dal směrem ke schodišti. V tom okamžiku si vzpomněli hoši na onu komůrku, síla však je byla již opustila. Schody vrzaly pod lidskými kroky — v této nevýslovné úzkosti sklíčená srdnatost chlapců zase procitla — jižjiž chystali se skočit do komůrky, v tom však praskly zpuchřelé trámy a Rudý Józa ocitl se na zemi na troskách zbořených schodů. Hrozně nadávaje zvedal se se země; kamarád pravil:
»K čemu takové namáhání? Je-li tam někdo nahoře, ať tam ostane — co na tom? A chtějí-li skočit dolů a zlomit si hnáty, ať skočí! Za čtvrt hodiny je tma — a chtějí-li, ať nás potom stopují; já proti tomu nic nemám. Dle mého mínění ti, kdo sem přinesli ono nářadí, nás musili zahlédnouti, a jistě nás pokládali za duchy neb čerty aneb něco podobného! Za to ti ručím, že ještě teď uhánějí — —«
Józa chvíli cosi mumlal; pak přisvědčil svému druhovi, že totiž zbytku denního světla musí býti užito k přípravám na odchod. Krátce na to vykradli se z baráku do houstnoucí tmy a postupovali k řece s drahocennou svou bednou.
Tom a Frantík vstali, sesláblí, však s myslí daleko lehčí, a hleděli za nimi skulinami ve
